„…nikdo nemůže činit mnoho rozhodnutí a navíc dobře.“

Alfred P. Sloan

Jde o systematický přenos rozhodovacích pravomocí z vyšších stupňů rozhodovací hierarchie na nižší. Typicky z vedoucího na podřízené. Zmocňování může být doprovodným jevem decentralizace, kdy jde o přenos rozhodovacích pravomocí z výše postavených manažerů na nižší úrovně řízení.

Ve prospěch zmocňování se obvykle uvádějí následující argumenty:

• zmocnění pracovníci se učí samostatně rozhodovat a tím se profesně rozvíjejí;
• vedoucí pracovník si uvolňuje ruce od nadbytku rozhodování, které musel dělat a ponechává si ve svých rukou jen zásadní rozhodnutí;
• zmocnění působí motivačně na zmocněné pracovníky a větší volnost jednání obohacuje jejich práci;
• rozhodovací hierarchie založená na zmocnění je pokládána za flexibilnější;
• rozhodnutí jsou přijímána rychleji, přímo na místě a se znalostí věci.

Charakteristický způsob provádění řídící práce ve vztahu k řízeným pracovníkům. Zřejmě nejfrekventovanější klasifikaci stylů řízení vypracoval Rensis Likert (4S):

• exploativně autoritativní styl – komunikace shora dolů, žádná zpětná vazba, využívání strachu z trestu, důraz na metodu „biče“, rozhoduje manažer;
• benevolentní autoritativní styl – komunikace shora dolů, malá zpětná vazba, využívání odměn, převaha metody „cukru“, rozhoduje manažer;
• konzultativní styl – obousměrná komunikace, intenzivní zpětná vazba, rozhodnutí dělá manažer po konzultaci;
• participativní styl – volná obousměrná komunikace, otevřenost ve zpětné vazbě, rozhodnutí jsou dělána skupinově.

Likert předvídal i pátý styl, kdy se naprosto vytrácí formální autorita a uplatňuje se pouze neformální autorita (Crainer, 2000 s. 185).

Sociální komunikace je sociální aktivita, která je předmětem studia sociologie nebo sociální psychologie. Sociální komunikace je způsob předávání informací, znalostí, otázek, pokynů, příkazů, ale také fám, dezinformací, šuškandy, šeptandy apod. mezi lidmi a je důležitou součástí sociální interakce.

Lidé v organizaci, v jejích částech, v týmech i přes hranice organizace vytvářejí různé komunikační sítě, které jsou specifickým druhem sociálních sítí.

Komunikace je také specifickou manažerskou činností nebo aktivitou (viz komunikování).

Vedení (leadership) je jednou ze základních manažerských funkcí v jejich novějších pojetích (např. Koontz&Weihrich).

Koncept leadershipu klade důraz na úlohu manažera ve vedení lidí. Vést znamená v daném kontextu podle SSČ „být ukazatelem směru“, „působit pohyb zamýšleným směrem“, „být pohnutkou, pobízet, podněcovat“.

V praxi to znamená důraz na vůdčí roli manažera (hlavně vrcholového či personálního), který je v pojetí leadershipu především iniciátorem, motivátorem, podněcovatelem a inspirátorem. Jde o schopnost získávat druhé pro hodnoty, vizi a cíle organizace a pro usměrňování jejich chování ve směru strategie organizace.

S pojmem leadership úzce souvisí pojmy charisma a motivace.

Mezi metody vedení patří:

• volba správného stylu vedení (styl řízení);
• zmocnění (empowerment).